Zajímavosti:

​

- Pod přezdívkou “Mr. Hyde” publikuje vlastní internetový blog, kde se anonymně vyjadřuje téměř ke všemu, co se děje potají ve stínech tohoto města. Největší práci a pozornost však už od samého začátku věnuje postupnému odhalování členů zdejšího drogového kartelu - právě ten by měl mít na svědomí i vraždu jeho otce, která se stala před několika lety.

 

- Každou neděli po půlnoci se účastní nelegálních závodů na motorkách, které vyhrává díky svým zkušenostem ještě z dob, kdy se závodění věnoval na profesionální úrovni.

- Ambroise je diabetik od dětství, stejně jako byla jeho matka, proto si musí každý den píchat inzulinové injekce.

- Nedávno adoptoval týranou fenku německého ovčáka jménem Polaris.

- V roce 2018 založil palírnu whiskey Arianne&Jaqobis, kde se zároveň nachází i bar s kasinem. - Představuje se prostředním jménem Lyonel.

​

Charakteristika:

​

Tomuto mladému gentlemanovi koluje v žilách čistá žabožroutská krev, proto není divu, že vypadá přesně jako francouz vystřižený z učebnice vzhledem i svou povahou. Rovná záda a mírně zvednutá brada k výšinám doplněná navíc tím živelným pohledem v očích ho provází kamkoliv vkročí. Z každého kroku, který udělá kupředu vyzařuje elegance, hrdý pohled i velmi důležitá sebejistota. Taková, která k němu spoustu žen automaticky přitahuje. Pokud má dobrou náladu a usmívá se, tak z něho někdy přímo překypuje energie, díky které se lidé v jeho přítomnosti cítí uvolněně a bezpečně. Mužné tělo se zdá pevné a přiměřeně vysportované, přesto žádnou extrémní hordu svalů nečekejte. Kondici mu zlepšuje plavání ne kulturistika. Trup má štíhlý, jemně ochlupenou hruď se širokými rameny, které perfektně vyniknou v přiléhavém oblečení.

V deštivém Skotsku nesvítí sluníčko tolik jako ve Francii, přesto se pyšní pokožkou s jemným bronzovým nádechem na lícních kostech, kde v jeho věku už sem tam vyskočí nějaké ty drobné vrásky. Obličej působí na první dobrou víceméně důvěryhodně. Z toho důvodu má vedle něj jeden pocit, jako kdyby mu nehrozilo vůbec žádné nebezpečí. Čelo má hladké s úzkými liniemi vlnící se kůže uprostřed, které se krabatí úplně po každé, co se zamračí nebo se na něco důležitého soustředí. Lícní kosti mají souměrný tvar i délku s výrazněji řezanými rysy. Tváře bezprostředně zblízka působí pohuble skoro nezdravě, ale za to má velice hebkou pleť i příjemné strniště na dotek. Na úpravě vousů si dává obzvlášť záležet. Nosí je zpravidla na krátko střižené. Hustší porost nechává narůst maximálně tak dole na bradě. Spodní část obličeje tvoří ne moc výrazná ústa s plnými rty. Bystré oči zploštělého tvaru jsou o něco hlouběji posazené v obličeji s převládajícím odstínem teplé kaštanové barvy. Babička mu odmalička říkávala, že s tímhle pronikavým pohledem dohlédne až na dno lidské duše, jenomže on sám za těmi svými skrýval taky spoustu bolesti, kterou při troše té pozornosti zahlédne každý, kdo není úplně nevidomý nebo má alespoň minimální empatické cítění.

​

|Ambroise Lyonel D´Jaqobis|

Pochází z pokrevní linie významné francouzské rodiny, jejichž mužští potomci byli proslulí především svou arogancí a chamtivostí, které se dědila z generace na generaci, proto se už odmalička Ambroise nerad dělil s ostatními dětmi. Nevadilo mu trávit čas osamotě. Často měl pocit, že ho společnost lidí unavuje, a tak se tehdy už jako malé dítě začal uzavírat do sebe, kde se cítil alespoň trochu víc bezpečněji - a ten pocit mu vydržel dodnes. K neznámým lidem se chová vlažně skoro až odtažitě. Rozhodně nepatří k těm, co vypráví cizincům na potkání svůj celoživotní příběh. Udržuje kolem sebe stále jakýsi oblak tajemna, dokonce ani svým nejbližším neříká úplně všechno. Bezmezné přátelství totiž vyžaduje naprostou důvěru, sebepoznání a hlavně čas, než si k tomu poutu vyšlapou cestu.

​

Problémy ostatních zpravidla ignoruje lhostejným postojem bez zájmu. Ačkoliv si přeci jen sem tam zahraje na rytíře ve zlaté zbroji, co zachrání situaci nebo nebohou dívku v nesnázích. Srdce tohoto mladého muže nepostrádá vášeň ani něhu, jenže si chce nechat svou romantickou stránku pro tu pravou, a tak těmi přeslazenými komplimenty zbuhdarma neplýtvá. Ve vyhrocených situacích se dokáže rozhodovat rychle, logicky a dle vlastní intuice. Své nadcházející kroky nebo úkoly dopředu pečlivě naplánuje a rovnou si to předem rozmyslí, než po hlavě skočí do neznámé řeky, kde si může svou nerozvážností klidně zlámat nohy. Málokdy však skutečně podlehne tomuto lehkovážnému chování. To se mu vážně musí hodně splašit hormony. Ambroise oplývá zručností i nadprůměrnou inteligencí, co jenom tak nedovolí, aby se nechal podvést nebo uvěřil kdejakým hospodským lžím. Jeho mozek dokáže bleskově vstřebat důležité a podstatné informace, které automaticky analyzuje a následně ihned okamžitě vyhodnocuje, možná proto se z něho stal úspěšný podnikatel potažmo novinář na vlastní noze. Tuze nerad se dopouští chyb, nesnáší osobní selhání a ještě hůř ho snáší.

​

Po svém otci zdědil povýšenost, ale také až téměř býčí neústupnost, jistou dávku pragmatičnosti a ochotu bojovat za spravedlnost. V kolektivu býval ten oblíbený i díky skvělému smyslu pro humor. Prezentuje se sice jako cynik, co si s ničím nebere servítky, ale má starostlivé srdce a jde tvrdě za svými sny, ať to stojí, co to stojí. Ve chvíli, kdy se mu nic nedaří, má tendenci podléhat negativním emocím. Zpočátku hněv doutná slabě jako uhlík. Tehdy už odpovídá stroze, takovým suchým a nezúčastněným tónem. Předzvěst toho, že v něm nejspíš každou vteřinou bouchnou saze. Otravné lidi nemá problém odpálkovat do háje hned jedním důrazným a dostatečně nebezpečným zavrčením, pokud ten dotyčný stejně okamžitě nevyklidí pole, nemá problém si to s ním vyřešit jako chlap s chlapem. Násilí mu nikdy nebylo cizí, protože ho život za ty roky postavil do situací, kdy neměl možnost jiné volby.

Pro některé se zdálo složité odhadnout Lyonelovu náladu, ale ti, kteří ho znají malinko důvěrněji, tak už podle toho, jak zatíná čelist nebo funí, moc dobře vědí, že se mají klidit z cesty, protože jakmile vidí rudě, nedívá se napravo ani nalevo. Z galantního prince se tak může vmžiku stát nehorázný hulvát, kterému všechny následky dochází až později. Kvůli tomu taky ztratil už pár přátel. Kvůli tomu a své neschopnosti se omluvit. Pro Ambroise byla hrdost často přednější než jiné důležitější věci, a tak až teprve v poslední době zjišťuje, co je vlastně v životě skutečně důležité. Před lidmi se dokáže skvěle přetvářet a není pro něj problém ani důvěryhodně zalhat komukoliv přímo z očí do očí. Jeho komunikační schopnosti jsou na vynikající urovni a vždy musí mít pravdu, i kdyby předem věděl, že ji nemá.

​

Miluje hazardní hry, hudbu, kvalitní víno a hlavně adrenalin. Zkrátka cokoliv, co je spojené s nějakým větším rizikem. To mu spolehlivě vykouzlí úsměv na rtech. Ve svém volném čase se věnuje plavání, boxu nebo jízdě na motorce. Co se týče krásného opačného pohlaví, dá se říct, že pro pěkný úsměv snadno ztrácí hlavu. Rychle se poblázní, jenže potom ještě rychleji ten cit vyprchá. Raději se naplno věnuje svému blogu a dál strká nos tam, kam rozhodně nemá. Kromě několika pokut za rychlost neudělal naštěstí nic, co by ho přiblížilo nadosah kriminálu, přestože poslední rok žije nebezpečný dvojí život, ve kterém jeden jediný krok vedle může znamenat konec. Pověst rodiny pro něho byla vším, zvlášť pokud byl jeho dědeček stále francouzským guvernérem.

​

Minulost:

​

Honosné renesanční sídlo rodiny, jejichž předci před dávnou dobou zapustili kořeny v historii, patřilo mezi ty nejkrásnější místa ve východní Francii, kde byl však jednoho letního dne rovnou dvojitý důvod k radosti. Narodila se jim totiž dvojčata! Vrásčitá, ušmudlaná a obě dvě stejně uřvaná, jakmile se od nich vzdálila jejich matka byť jen na vteřinu - ta se těm dvěma snažila celou dobu dopřávat maximum - mateřskou lásku, komfort, pohodlí i stabilní zázemí.

​

Týdny a následující měsíce plynuly, zatímco děcka postupně odhazovala pryč plenky, dudlíky i své bryndáky a najednou bum! Stali se z nich rázem dospívající mladiství, jejichž sourozenecké pouto se se vzrůstajícím věkem začínalo vytrácet, jako by z toho dříve pevného lana zbylo už jenom pár slabších vláken. Alespoň takhle to viděl on do té doby, než s hrůzou zjistil, že je jeho o minutu mladší sestra vážně duševně nemocná, což byl vlastně nakonec ten hlavní důvod vzájemného odcizení. Součástí léčby byla dlouhodobá hospitalizace v zařízení pro psychicky nevyrovnané jedince, kam za ní s rodiči pravidelně dojížděl.

Krvácelo mu srdce při každičkém pohledu na svou nebohou sestřičku připoutanou k posteli, sotva poznávajíc členy vlastní rodiny. Strávila tam celkem dva roky bez viditelné známky jakéhokoliv zlepšení. Přišlo mu, že nad jeho sestrou zlomili už všichni členové rodiny onu pomyslnou hůl až příliš snadno - téměř bez boje. Tedy, kromě jiskry poslední naděje, tudíž samotného Ambroise, kterého v té době plánoval otec poslat na internátní školu. Týden před odletem se tajně vkradl do léčebny s cílem propašovat svou sestru na pár minut ven na čerstvý vzduch, aby se mohli rozloučit osamotě. Tenkrát mu dokonce přišlo, že v tom jindy prázdném sestřiném pohledu spatřil na okamžik znovu tu starou Arianne. Jenomže žádné zlepšení nepřišlo, spíš naopak.. Byl to ten poslední plamínek světla před tím, než ji pohltila temnota jednou pro vždy. Den po tom totiž spáchala teprve osmnáctiletá Ari sebevraždu, nechala po sobě jen dopis na rozloučenou, co nosí dodnes stále u sebe. Tuhle životní tragédii sebou nese životem jako kříž na zádech, stejně jako veškeré výčitky, které ho i teď v přítomnosti pronásledují před spaním a způsobují mu takový druh psychické bolesti, se kterou se nedá jen tak bojovat, ani ji potlačit.

​

Během zahraničního studia našel útěchu ve sportu. Závodil na motorkách, dokonce se přidal k místnímu lakrosovému týmu, ale i tak se mezi nimi cítil dost osamělý. Jako tulák, co bloudí neznámou krajinou odloučený od rodiny, která žije stále kdesi ve Francii. Nadále pečují o své pozemky i vinařství, díky čemuž tenhle rodinný byznys stále skvěle šlape a snad bude dál jen a jen vzkvétat.

Na střední škole úspěšně odpromoval, a tím tak ukončil studium sportovní žurnalistiky, kde se poprvé setkal se svou první velkou láskou jménem Candice. Fungovalo jim to necelé dva roky, ačkoliv měl už od samého začátku pocit, že stojí místy na mrtvém bodě, což se nakonec potvrdilo jejich rozchodem. Krátce po tom ho přiletěli do Skotska navštívit oba dva rodiče, kteří v Edinburghu odkoupili pár nemovitostí, včetně opuštěné destilerie, kde si jeho táta toužil otevřít vlastní palírnu whiskey, což později vyústilo v násilný konflikt mezi ním a zdejšími členy mafie, při kterém ho neznámý útočník na místě zastřelil.

​

Od té doby se musel Ambrois chtě nechtě chopit mnohem větší zodpovědnosti v rodinné společnosti. S chodem podnikání i organizací mu dočasně pomáhala matka. Do Edinburghu se natrvalo přestěhovala a našla si tady dokonce pro sebe nového manžela, co se z ní sladkými řečičkami snaží vytřískat podíl na dědictví nebo se minimálně přiživit na jménu úspěšné rodiny.

Oscar Greyson se stal oficiálně nechtěným nevlastním otcem a zároveň také spoluvlastníkem rodinných akcií, jelikož ta jednostrannou láskou zaslepená a poblázněná ženská na toho parchanta přepsala veškerá svá firemná práva. No, kdo ví.. Možná ji k tomu donutil. Moc přátelsky spolu totiž ti dva hošánci nevychází, dalo by se říct, že ho doslova nesnáší, nedůvěřuje mu a navíc už o něm ve městě slyšel spoustu špatných věcí. V Oscarově přítomnosti drží oči i uši neustále na šťopkách, aby mu neutekla nějaká levárna, kterou by mohl chystat.

​

​